Hurikán Katrina, kapitola první

 autorka chce zůstat neznámá, oglosováno pašerákem a Studnicí

Tak abyste z toho přesunu něco měli, hned vám naservírujeme pokračování Hurikánu Katrina.
Méně zmatených vysvětlovacích vět.
Méně odstavců.
Více klišé.

Prosím odložte jídlo a pití a otevřemež
Kapitolu první

NOVÁ SPOLUŽAČKA překvapení překvapení

 Když se Harry toho rána probudil, cítil se téměř šťastný. Vždyť už zítra se vrací do Bradavic! I když už měl všechny věci sbalené, všechny je vybalil a překontroloval, a poté prohledal celý pokoj, jestli někde něco nenechal (a pak je zase zabalil a půlku zapomněl někde v pokoji). Byl si jistý, že toho dne to udělá ještě několikrát (prostě typické jednání adolescentního chlapce). Byl nervózní. Hrozně nervózní. Tak nervózní, že dokonce znova vytáhl své věci z kufru, a pak učebnice, které si nakoupil za pomoci paní Weaslyové asi před týdnem, a začal se učit. Asi po hodině čtení se na schodech před pokojem ozvalo dusání a vzápětí se rozlétly dveře. Harry vzhlédl od kouzelných slov a zaříkadel (4.ročník) (bez velkého písmene) a uviděl Rona, (překvapivě) zrzavého syna paní Weasleyové, jeho (svého) nejlepšího kamaráda (z čehož čtenář vyvodí, že a) někde pod schody se nachází velmi překvapení Dursleyovi, b) Harry je v Doupěti a pravděpodobně se uhodil do hlavy či prodělal velmi ošklivou změnu osobnosti, když není s ostatníma Weasleyovýma a místo toho se učí). „Harry, to nemyslíš vážně, že ne?“-„Co, jako?“-„No…že pro přímou řeč nepoužíváš samostatný odstavec se učíš“-„Já nevím, co mě to popadlo, asi mě kousla Hermiona a je to nakažlivé, ale prostě jsem si říkal, že bych se mohl podívat, (nečárka) na naše nové učebnice.“ Ron se na něj podíval s pochybovačným výrazem, který jasně říkal: nemáš náhodou společné předky s Hermionou? Ale pak řekl jen: „Tak až si počteš (huh? Jestli myslel celé učivo ročníku, tak to se asi dost načeká), máš tam dole snídani.

Když Harry sešel dolů, opravdu ho čekala snídaně a hřejivý úsměv paní Weasleyové. Hřejivý úsměv se na něj usmál a přidržel mu židli. (tohle bych nechala, je to běžně užívaná formulace) U stolu seděl kromě snídaně a hřejivého úsměvu ještě Ron, Hermiona, Fred, George a pan Weasley. Ten zrovna něco zaujatě vyprávěl ostatním a když si k nim Harry přisedl, jen na něj kývl pokračoval dál. „…prý je to výborná žačka, i když uvidíme. Jo, jmenuje se Katrina Brumbálová.“-„Počkej tati, ona se fakt jmenuje Brumbálová? Jako, že nějak příbuzná s našim Brumbálem?“-„No…Ano i ne. Víš, stejně jako u ostatních příjmení, mohou se tak jmenovat i úplně cizí lidé. Brumbál ji našel jako malou, a nikdo se k ní radši nehlásil, takže si ji vzal na starost a odmalička ji vychovává jako vlastní dceru. Ale je poněkud složitější, a ještě ani já sám pořádně nepochopil, proč ji Brumbál vychovával osobně, a proč ji nedal nějaké kouzelnické rodině na výchovu (Zákony! Adopce! Úřady pro ochranu dětí! Aúúú!!! *upadá do šoku*)(hele, ty práva s tebou teda mlátěj). Na tož vy.“(No tož to já ta ky ne)(já taky netušila, že Brumbál kromě ředitelování přerozděluje všechny kouzelnické siroty)-„Tati, prosim.“-„NE!“(A proč že jim to vlastně vypráví?)-„Hej kluci, nejdete si zahrát famfrpál?“ To ze zahrady přicházela Ginny, a nesla svůj „nový“ zameták po Charliem. Všichni kluci se zvedli, a běželi pro svá košťata. Jen Harry zůstal sedět. „Hej Harry“ to na něj Ron křičel ze schodiště „ty nejdeš hrát?“-„Jdu, chvilku na mě počkejte, za pět minut jsem u vás.“křikl Harry na Rona, a potom se zeptal: „Pane Weasley, o kom jste to mluvil?“-„Říkal jsem Hermioně a ostatním, že budete mít novou spolužačku. (To snad maj často, ne, nový spolužačky, každej rok)(a někdy dokonce i spolužáky) To ostatní už jsi slyšel.A teď běž, nebo začnou bez tebe.“ Harry proto rychle vyběhl nahoru a za pár vteřin se vrátil se svým Kulovým bleskem. Pan Weasley dopil svou ranní kávu, rozloučil se s paní Weasleyovou a šel do práce. Po mistrovství světa ve famfrpálu jí měl nad hlavu. (Práce nebo paní Weasleyové?)(Stop! Čas na vydýchání! Vyhlašuju pátrání po odstavcích. Někam utekly, mrchové.)

Harry s Ronem a Hermionou pak strávili příjemný den probíráním dnů, týdnů a měsíců, které měly následovat. Kritice se nevyhnuli živé kousky Freda a George (chudák Fred a George, tak mladí, a už jim odpadávají kousky, nebude to lepra?) na nový začátek roku, jejich nová spolužačka (eště ani neviděli a už kritizujou),(nečárka) a ani profesor Brumbál. Všichni se moc nasmáli, protože vymýšleli, jaká by mohla jejich spolužačka být, a všemožně se při tom pitvořili. (Nechápu.)(to víš, odjakživa to byla taková zlomyslná škodolibá cháska, šikanovali spolužáky a tak...)(ne, nechápu, že dělají z nové spolužačky takové haló) Fred s Georgem, kteří se k nim uprostřed odpoledne přidali, přišli  totiž s nápadem, že nejspíš byla tak ošklivá, že ji nikdo nechtěl, a protože Brumbál je duše dobrá a nikoho by nenechal jen tak, vzal si ji k sobě. Pak dokonce uspořádali soutěž o nejpůsobivější škleb, v níž vyhrál Georgův „Katrinčin obličej“, při kterém tak zkroutil obličej, že s(z!) toho pak měl pak po zbytek dne tik v oku. („děti, budete mít novou spolužačku“ – na toto prohlášení fakt někdo reaguje takhle?)(holt někdo má televizi, někdo počítač, někdo menší mentální kapacitu...) Večer, když šli už všichni spát, zůstal Harry ještě ležet v posteli s otevřenýma očima, a promítal si před nima obrázky z minulých let v Bradavicích. (Tomu se říká domácí kino) Těšil se tam tak moc a tak dlouho. Když usnul, vůbec si to neuvědomil. (Já si taky neuvědomím, když usnu.)(Neznáš? Si takhle ležíš a říkáš „Jé, já jsem usn... hm, tak ne.“) Celou noc spal klidným,(co ta čárka?!) a ničím nerušeným spánkem.

Když se druhý den ráno probudil, první, co uviděl, byl Ronův obličej. „Ty to máš ale vypočítaný.“ pronesl k němu hlasem plným obdivu (ten obličej?) „už jsem s tebou chtěl začít třást.“ (Víš, Rone, někteří lidi se prostě budí, když na ně někdo civí, instinkt se tomu říká)(a některý lidi se ani neprobudí a rovnou toho civějícího nakopnou, lituju své spolubydlící) Po několika minutách už seděli oba dva dole na snídani s ostatními. Byli na sebe hrdí, že to stihli tak rychle. (Co?)(obléct se, opláchnout si obličej a vyčistit si zuby dá normálnímu klukovi strašně práce, někdy i pět minut!) Poté si ještě jednou zkontrolovali své kufry (Harry za poslední dva dny asi po sedmé) a naskládali je na hromadu přede dveřmi. Pak se ještě naposled rozhlédli a začali vláčet kufry do mudlovských taxíků, které paní Weasleyová objednala. Cesta byla nepohodlná a ani jeden z přítomných by si to za nic na světě nechtěl zopakovat. Po příjezdu na nádraží šli rovnou k vlaku. Našli si volné kupé a pak se ještě přišli rozloučit s paní Weasleyovou. Harry byl pln očekávání. Do školy měla přijít nová tvář, a dospělí a Percy (ten se ještě mezi dospělé nepočítá) si pořád něco špitali, a vrhali po nich závistivé pohledy, ale nechtěli jim říct něco víc (jímá mne neblahá předtucha, že jim závidí jejich superkrásnou, superúžasnou a superdokonalou novou spolužačku). Už za pár hodin se dozví, jak to se vším doopravdy je. (To je vzrůša kolem jedný nový spolužačky) Jakmile se vlak rozjel, Fred s Georgem se někam vytratili, zatímco ostatní vytáhli karty a začali hrát řachavého Petra. Asi po půl hodině se objevili Fred s Georgem, a vypadali docela zklamaně. „Nic jsme nenašli, prohledali jsme všechno. Nikde nic.“ S těmito slovy dosedli dvojčata (zabít, zabít!) na sedadla vedle Rona. „A co?“ Zeptali se téměř všichni ostatní zaráz. „No přece tu novou. Chtěli jsme ji vidět. A protože známe tváře úplně všech studentů Bradavic, poznat by ji nebyl problém.“-„Ale počkejte, kde bydlí Brumbál? Na hradě. Jak se jmenuje ta nová? Brumbálová. To znamená, že ta nová nejspíš bude s ním na hradě, ne?“ (A jak to, že ji teda eště neviděli?)(nae problemo, bazilišek to bral taky kanálama) Hermiona byla téměř neomylná. Harry nebyl chvíli s to (proč?) si uvědomit, jak se Hermiona dozvěděla o tom, kde bydlí Brumbál (vzhledem k tomu, co všechno už na Brumbála už prosáklo, radši nevědět), ale pak si s tím přestal lámat hlavu, a radši se zeptal: „Zjistili jste, kde je Malfoy a spol.? Nerad bych, aby se tu najednou objevili. Dost by mi to nejspíš zkazilo náladu.“-„Tak to tě můžu uklidnit Harry, právě jsou v kupé na druhé straně vlaku (a neumí si otevřít dveře, aby z něj třeba odešli). Malfoy vede napínavý monolog o Kruvalu.“-„Proč monolog?“-„Protože Crabe a Goyle jsou tak tupí, že se mu nedokáží ani odpovídat.“ (hele, ale todle je dobrý) Kupé zaplnila salva smíchu. Zbytek cesty proběhl hladce. Když vystoupili z vlaku, první co uslyšeli bylo notoricky známé-„Prváci, ke mně. PRVÁCI!!“-„Ahoj Hagride!“-„Harry, kluci jak je? Dobrý? To jsem rád. Běžte, nebo vám vostatní utečou. Odstavce už utekly. Šly po drobečkách, co trousila gramatika. Uvidíme se. Ahoj! PRVÁCI!“

Když vešli do Velké síně, první, co všechny zaujalo, byla dívka sedící v rohu nebelvírského stolu. (Nekecej) V obličeji měla mírně napjatý výraz a v rukou držela knihu. Když zpozorovala ostatní, okamžitě zaklapla knihu, pak se slabě zablesklo, a kniha z jejích rukou zmizela (za sborového ááách... můj bože!). (Se předvádí) Pár  žáků na to zůstalo koukat s otevřenou pusou, ale ostatní se dál hrnuli do síně, aby zabrali ty nejlepší místa. Pár minut po zaplnění všech míst v síni, dveře se zavřely, aby se za chvíli otevřeli (a cestou stihly změnit pohlaví). (nééééé! Y! Y!!!!) Do nich vešla profesorka McGonagalová a v závěsu za ní prváci, které nyní čekalo zařazování. Po písničce moudrého klobouku byli žáci prvního ročníku rozřazeni do jednotlivých kolejí. Teprve teď se Harry naklonil, aby si tu dívku lépe prohlédl. Měla blonďaté vlasy, sahající až k pasu (no, buďme vděční za jednu čárku správně, dvě by už asi byly na jednu větu moc) a jemné rysy. Nebyl schopen popsat pocit, který v něm vyvolala (jo, to znám – „Jé, nová holka. Hm, blondýna. Co bude k večeři?“). Ze zamyšlení jej vytrhlo šťouchnutí do žeber. V tu chvíli byl rád, že se ta dívka dívá jinam. Kdyby se před malou chvílí otočila, uviděla by černovlasého kluka o tři místa od sebe, jak na ni zírá s otevřenou pusou (a že byl v té kopě chlapců se stejným výrazem zcela ojedinělý). Pak vstal Brumbál, a po celé síni zavládlo ticho. „Než začneme hodovat, rád bych vám řekl ještě pár důležitých věcí. Za prvé, bych vám chtěl představit naši novou studentku, která bude studovat kouzla spolu s nynějším čtvrtým ročníkem. Nezírejte na ni s otevřenou pusou, Pottere, vidím vás. Její zařazení již proběhlo, a klobouk ji jasně zařadil do Nebelvíru (protože to nikdo neviděl jako u ostatních žáků, budete mi to prostě muset věřit). Jmenuje se Katrina Brumbálová, (nečárka) a já jsem rád, že ji můžu přivítat na naši kratke škole, kde skoro celý svůj život bydlela.“ Katrina jen velmi neochotně vstala, přičemž vrhla na Brumbála pěkně nakvašený pohled. (Ne! MS Dokonalá a Rebelka k tomu!) Pak si opět sedla, a zarytě se zadívala na vzorek dřeva, ze kterého byl vyroben stůl. Vzorek měřil 5x10x2,5 cm a měl na sobě malý štítek s nápisem „vzorek“. Brumbál však pokračoval: „Další věcí, kterou bych vám chtěl sdělit, je to že letos se koná TURNAJ TŘÍ KOUZELNÍKŮ!!“ Celou síní projela vlna vzrušení. (Ty vado, to je tenhle rok, jo? A to všichni byli mnohem víc auf z toho, že Harry a spol budou mít novou spolužačku než nějakého tajemného turnaje?)(dyť vidíš, že jim to Brumbál servíruje v pořadí dle důležitosti) Poté co Brumbál popsal podrobnosti Turnaje, popřál všem dobrou chuť, (čárky před a se nepíšou, kromě výjimek. Toto jí není. Tuto čárku odsuzuji k utopení.) a talíře se začali (Y!) plnit. Zatímco ostatní jedli hodně a rychle, Katrina pojedla jen velmi málo (hurá, konečně jedna výjimka z davu MS “jsem superštíhlá, a přitom můžu jíst cokoliv v jakémkoliv množství“). Neměla hlad, (hele, já už ty čárky před a neřeším. Budu je vykřičníkovat, sbírat a postavím z nich vor a utopíme to při jednom.) a těšila se do postele. Byla unavená, a chtěla konečně dočíst tu mudlovskou knížku, kterou měla rozečtenou. Všude kolem ní se zuřivě tlachalo o všem možném. A pak jí někdo poklepal na rameno. Byla to poměrně vysoká dívka s delšími černými vlasy na ramena. Jakmile se otočila, začala dívka brebentit něco nesrozumitelného. Katrina ji chvíli sledovala, a pak se otočila zpátky ke svému talíři (zdvořilost sama). Když jí ta dívka znova poklepala na rameno, znovu se otočila, ovšem se slovy „Mohla bys prosím mluvit pomaleji?“. Tentokrát se dívka uklidnila, (!) a s klidem řekla „Ahoj, já jsem Parvati Patilová.“-„Těší mě“-„Kam si chodila předtím?“-„Kdy předtím?“ Katrina nepochopila hned první otázku. „No, přece, (!) kam jsi chodila před tím, než jsi nastoupila do Bradavic?“-„Jo, takhle. No…řekněme, že jsem studovala a zároveň nestudovala s vámi.“ Teď to byla Parvati, která nechápala. „Počkej, mohla bys mi to přeložit do češtiny? (Parvati umí česky?)(běžná chyba, bývá to i ve filmech a seriálech) Nějak jsem nepochopila, jak to myslíš.“-„No, vypracovávala jsem úkoly, učila se kouzla, (!) a tak dále, jen jsem to zvládala do mnohem větší hloubky. (rýčem)(Dvacet tisíc mil pod mořem. A taky jsem si vzpomněla na OHJ – opravdu hlubokou jámu.) Pokračovala bych v tom až do konce školy, ale strejda (je to jeho céra nebo neteř?) chtěl, abych se začlenila do společnosti. Tak mě zařadil za vámi.“-„Počkej ještě, kdo je ten tvůj strejda?“-„Brumbál přece.“ Poté se Parvati odvrátila, (!) a začala se bavit s dívkou vedle sebe. Katrina do sebe vpravila poslední chod, a pak se už jen dívala na ostatní kolem sebe. Zvlášť ji zaujal černovlasý kluk s brýlemi sedící o tři místa od ní. Cpal se sirupovými košíčky (což Katrina nemohla pochopit, protože sirupové košíčky nesnášela (takže nikomu jinému prostě chutnat nemohly)) a o něčem debatoval s klukem sedícím vedle něj. Katrina samozřejmě věděla, kdo to je, jen se s ním ještě nikdy nesetkala tváří v tvář. Párkrát ho zahlídla, když odcházel z Brumbálovy pracovny, (!) a silně pochybovala, že její existenci vůbec někdy zaregistroval. Ven ze svého pokojíku vedle toho Brumbálova, (!) vycházela až v době, kdy byly (všechny ženy, chjo) všichni ve svých společenských místnostech (vzhledem k potulkám studentů po večerce to měla dost blbý). Nestála o společnost, vždyť se musela připravit jen na jedinou věc, (!) a nevěděla, proč by se měla zabývat ještě něčím jiným. Třeba dýcháním. Tenhle chlapec ji zaujal, i když spíš svým životním příběhem, (!) než svým zjevem. Bylo z něho cítit něco hřejivého. (Studnice, ty máš půjčený plamenomet?)(Nééé O:-)) Něco, co jí velmi připomínalo esenci dobra. Nevěděla proč. Alespoň už vím proč, (!) byl pro souboj s Voldemortem vybrán právě on, pomyslela si. Někoho takového druhého by se velmi těžko hledalo. (Se je totiž děsnej lenoch a se mu hledat nechce) Pokud Katrina věděla, jediný takový (kromě jí samé (no jistěěěě)) byl Brumbál. Pak ovšem povstal člověk, o kterém Katrina právě přemýšlela (tedy Brumbál) a popřál jim dobrou noc. Všichni kolem ní se začali zvedat, ale Katrina zůstala ještě na svém místě. Pracovna ji dovnitř nepustí, pokud tam s ní nebude Brumbál, (!)  a ona si už konečně zalészt do postele. Za chvíli k ní Brumbál opravdu přistoupil, (!) a společně odešli do věžičky, kde měl Brumbál pracovnu a ložnici, (!) a Katrina svůj pokojík. (To je způsob ubytování na houby, todleto. A jaktože nespí na koleji?)(Na to peč, ale jak to probůh dělá, když je Brumbál třeba na služební cestě?)(Vylejvá nočník z okna?)

Po zamčení dveří své ložnice se Katrina vrhla na postel, (!) a okamžitě otevřela knihu, kterou si četla ve velké síni, a poté ji kouzlem přemístila na svou postel. Bylo to hrozně napínavé, (!) a ona se chtěla konečně dozvědět, jak to dopadne. Usnula oblečená na své posteli s knihou otevřenou na první straně poslední kapitoly (protože to bylo tak napínavé, až pár stránek před koncem usnula).

V příští kapitole se třeba dozvíme, proč se Hrdinka zamyká ve svém pokoji, když jediný, kdo má k němu přístup, je ona a Brumbál...
Ne, vy úchylové.